Trn v Oku 1

  Stejně snadno, jako jste mohli přes den v Sigernu nashromáždit malé jmění, mohli jste o něj v noci přijít. A nejen o něj. Noc v ulicích Sigernu byla nebezpečná i pro ty, kdo z ní žili. Částečně kvůli válce cechů, z části to tak bylo odjakživa. Často se stávalo, že městská hlídka našla ráno těla podvodníčků a jiných nočních živlů, kteří si prostě nedali pozor. Jestliže se tělu podařilo přiřadit jméno, byl případ klasifikován jako sebevražda a eventuálním pozůstalým byly svěřeny věci okolo pohřbu. Bylo opravdu sebevraždou dokazovat si odvahu noční procházkou v křivolakých uličkách. Když se však jméno z jakéhokoliv důvodu s tělem nesetkalo, strážní je prostě hodili do řeky nebo do moře, podle toho, co bylo blíž, a nikdo se případem dále nezabýval. Proč taky? Pokud byl přesto někdo tak hloupý a vyšel po setmění z hospody U Falešného klenotu do ulic, tak při troše smůly jeho poslední pohled patřil ruce s čepelí. Poslední dobou převážně Alekově ruce.

  Alek byl zloděj. Nebyl jako obyčejní zloději, kteří se v posledních měsících zjevně přemnožili a kteří taky většinou planě vyhrožovali, přičemž se snažili výhružně máchat nožem. Ne, Alek byl zloděj s osvědčením. Vystudoval zlodějinu v cechu, těsně před jeho rozdělením. Vlastně den, kdy splnil svou závěrečnou zkoušku byl i dnem rozdělení cechu a počátkem války dvou jeho oddělených frakcí.
  Oslavoval tehdy v putyce U Jednookého havrana s několika „spolužáky“, kteří ten den také skládali závěrečnou zkoušku a přežili. Taková oslava se dokáže značně protáhnout a trochu ho mrzelo, že některým oslavujícím se protáhla na věčnost. Ale co, stejně neměl moc rád konkurenci a přátelské vztahy mezi zloději trvaly zřídkakdy déle, než po několik úderů srdce. „Důvěra je pro mrtvoly“, říkával jeden z jeho instruktorů. Na tváři se mu při pomyšlení na instruktora Millense objevil úšklebek. Bohužel se v tu chvíli objevil také Millens a nikoliv překvapivě i nůž pod Alekovým krkem.
   „Jseš s náma nebo s těma bastardama od Měsíčních čepelí?“ vyštěkl Millens.
   „C-co?“ vykoktal zmatený Alek, který absolutně nechápal o čem je řeč. Millensův zběsilý výraz poněkud ochabl, ale nůž pod Alekovým krkem se ani nehnul.
   „Mluv, nebo skončíš jako tihle !“ řekl Millens a ukázal na těla několika čerstvě vystudovaných zlodějů, která ležela na stole a budila dojem opilců.
   Alek se mezitím začal znovu ovládat a klidně odvětil: „Nevím o čem to tu sakra mluvíte.“ Pak kývl směrem k bývalým spolužákům. „ Tyto směšné parodie na zloděje si ani nic jiného nezasloužily. Byli to hlupáci. Jed v pivě, to by napadlo i malé dítě.“
   Millens se usmál Alekově prostému řešení a viditelně roztál. Odtáhl ruku od Alekova krku a nůž vrátil na jeho místo v rukávu. Pak shodil jednu z mrtvol na zem a posadil se na uvolněnou židli. Na pivo před ním se ani nepodíval, místo toho si pozorně prohlížel Aleka.
   „Neměj strach, Aleku, z ničeho tě neobviňuju, vlastně jsem udělal to samé, když jsem složil zkoušku,“ zašeptal Millens. Ale o to teď nejde. Zatímco vy jste si tu popíjeli, v cechu se rozpoutala bouře. Hlavní představený dnes zemřel a mistři se nemohli dohodnout na jeho nástupci. To už se stalo vícekrát, ale nakonec se to vždycky nějak vyřešilo a většinou se to obešlo i bez mrtvol. Ne dnes.“
Alek upil svého vína a dál poslouchal.
   „Mistři se dnes sešli,“ pokračoval Millens, „ aby na uvolněné místo představeného hlasováním zvolili někoho ze svého středu. Ivor dostal šest hlasů, Joneleth zrovna tak, a když chtěl starej Archeus dát svůj rozhodující hlas, odněkud přilítla otrávená šipka a ten starej mizera byl na místě tuhej. Alespoň takhle mi to říkal Jarel. No, místo aby se Ivor s Jonelethem rozumně domluvili, začali si nadávat a obviňovat se. Kdybych tam s pár kluky nevběh, tak se tam snad pozabíjeli.“ Millens si odkašlal a rozhlédl se kolem, pak se opět podíval na Aleka a pokračoval: „ Jak jsem řekl, ti dva se do krve pohádali a Joneleth sebral svých pár věrných, vlastně jich bylo celkem dost, a zabral si pro sebe barák u trhu, ten co sloužil jako Severní základna.. Zloději, co byli v tom baráku se k němu buď přidali nebo jsou mrtví. Jen jednoho nechali jít se vzkazem pro Ivora. Ve vzkazu bylo, že odteď si zakládají vlastní cech se směšným názvem Měsíční čepele. No fakt nevím, kde to Joneleth vyhrabal. Taky psal, že pokud někdo z Ivorových zkříží cestu jemu nebo někomu z Měsíčních čepelí, tak si to pěkně odnese.“
Vstal, protáhl se a nůž mu opět vskočil do ruky. „A tak se tě teda ptám, Aleku, seš s náma nebo s pitomcema se srandovním jménem?“

  Alek se tehdy usmál a odpověděl Millensovi, že zatím není s nikým, ale že se mu Jonelethova zrada moc nezamlouvá. Pak navrhl, že by ho zatím mohl nechat naživu, protože jinak za chvíli nebudou lidi. Millens zabručel něco ve stylu, že ho raděj oddělá teď a ušetří si práci, ale pak se prostě otočil a odešel.

  Od toho dne se toho stala spousta, ale Alek se ještě stále nerozhodl, na které straně vlastně stojí. Proto, místo aby bydlel v cechovní ubytovně, přespával raději v podkroví domu sousedícího s hospodou U falešného klenotu, který patřil dávnému známému, a pracoval po nocích v okolí, to aby nemusel do práce daleko. Některou noc měl smůlu a nenarazil na žádného nedobrovolného zákazníka, jindy měl štěstí a některý podnapilý zbohatlík se pozdě v noci vydal na cestu domů. Tehdy Alek neváhal a šel po stopě. Zbohatlíka to většinou vystrašilo tak, že okamžitě vystřízlivěl a samozřejmě zchudl. Jen málokrát se stalo, že zbohatlík chtěl zůstat zbohatlíkem za každou cenu a pokusil se bránit. Alek se je snažil nezabíjet, ale někdy prostě nebylo vyhnutí. „Hlupáci si stejně nezaslouží žít,“ říkal si.

  Jedné bezměsíčné noci, asi měsíc po rozdělení cechu, byl Alek opět venku na číhané. Z hospody u Falešného klenotu se ozýval typický ryk a Alek si v duchu mnul ruce nad vidinou několika plných měšců. Konečně se dveře hospody otevřely a ven se vypotácel muž. Nejistou chůzí prošel kolem Aleka, který v černém oblečení splýval se stíny. Jakmile muž přešel, Alek se odlepil ode zdi a vydal se neslyšně za ním. Využíval každého stínu a každé překážky, takže i kdyby muž nebyl v moci démona alkoholu, nevšiml by si ho. Asi po 5 minutách dovedného sledování se Alek dostal natolik blízko, že stačilo udělat dva kroky a stál by těsně za zády své oběti. Naposledy se rozhlédl kolem, jestli se v okolí nevyskytují nežádoucí svědkové a vyrazil. První rychlý krok. Muž si ničeho nevšiml. Alek udělal druhý krok a zároveň nacvičeným pohybem vytasil dýku z rukávu. Opilec stále nejevil žádnou známku podezření. V jedné ruce smrtící ocel, druhá zabrání volání o pomoc. Ještě trošku blíž. Nápřah a..!
   „To by stačilo,“ ozvalo se ze stínů před nimi.
 Opilec se se střízlivým výrazem otočil na Aleka a sebral mu dýku z ruky. Zároveň se ze stínů vynořila vysoká postava a přiblížila se k Alekovi a jeho zamýšlené oběti. Na pokyn její ruky vzal muž Aleka kolem ramen a nesmlouvavě jej nasměroval ke dveřím nejbližšího domu. Otevřel je a prostrčil Aleka dovnitř. Sám zůstal venku.

  Uvnitř místnosti byla kvůli zavřeným okenicím tma, kterou rušil jen malý proužek světla pode dveřmi na druhé straně naproti těm, kterými byl Alek vpuštěn Podle světla bylo zřejmé, že vedou dál do budovy.
S tmou se nemusel trápit dlouho, vnitřní dveře se téměř okamžitě otevřely a dovnitř vešla postava v tmavém plášti s kápí hluboko staženou do čela. Z pláště se vysunula ruka a ozvalo se lusknutí prstů. Na podobné kousky byl Alek zvyklý, proto jej nepřekvapilo, když místnost zaplavilo světlo náhle rozžatých svíček na vysokých svícnech v každém rohu. V jejich světle si mohl konečně pořádně prohlédnout celou místnost.
   Na podlaze ležel tmavě červený koberec, uprostřed stál místnosti velký obdélníkový stůl a u něj z každé strany jedna židle. Stěny byly lemovány knihovnami se spoustou tlustých knih. Masivní vstupní dveře byly zevnitř opatřeny několika závorami. V pokoji kromě knih a postavy, která si zatím sedla, neviděl zajímavého. Alek tedy obrátil svou pozornost nejdřív ke knihám, ale když zjistil, že jejich názvy nedokáže přečíst, vydechl a otočil se ke stolu.
   Postava sedící za stolem mohla být stejně jistě žena jako čarodějka. Žena kvůli linii a kousku vyšívaných šatů, které nezakrýval temně hnědý plášť. Že má něco společného s magií bylo vepsáno v jejích očích. Oči obyčejného člověka dokážou být různé, ale jako se liší valoun zlata od umně opracovaného klenotu, liší se i oči osoby s Mocí od očí obyčejných lidí. Pokud má někdo dostatek času a odvahy, může v bělmu čaroděje spatřit matné světlo, které jako by žilo vlastním životem. Přesně to spatřil Alek v očích zahalené ženy a v duchu si připomněl, že od ní může čekat mnohem víc než jen triky se svíčkami.
   Teď mi buď nabídne práci, nebo mě zabije, pomyslel si Alek.
   „Kdybych vás chtěla zabít, mohla jsem tak učinit venku a nešpinila bych zbytečně koberec,“ odpověděla čarodějka na Alekovy myšlenky.
   Aleka sice znechutilo, že si bude muset dát pozor na to, co si myslí, ale na druhou stranu se trochu uvolnil po jejím ujištění, že z místnosti odejde živý. Přinutil se proto nemyslet pokud možno na nic a dál pozorně sledoval ženu.
   „Proč si nesedneš, Aleku?“ Vyzvala ho žena a ukázala na židli před ním.
   Alek se pomalu posadil a dál mlčel.
   Čarodějka spokojeně kývla hlavou a položila ruce na stůl. Chvíli se beze slov pozorovali, a pak žena opět promluvila: „Jak jsi již uhodl, mám pro tebe práci. Můj manžel je mi nevěrný a já mu to už nemíním tolerovat. Chci se ho zbavit, ale rozvod nepřipadá v úvahu. Chápeš? Musí zemřít. Je mi jedno, jak to provedeš, ale musí být mrtvý!“
Muž, kterého původně Alek sledoval ulicemi, vešel do místnosti a postavil na stůl před Aleka pohár vína.
   „Vypij to!“ rozkázala čarodějka.
   Alekovi bylo jasné, že krvavě rudé víno nedostal na důkaz pohostinnosti . Zřejmě ale neměl na výběr, a tak vypil obsah poháru do poslední kapky.
Muž sebral prázdný pohár a odešel stejně rychle jako přišel.
Když Alek vyprazdňoval pohár, usměv čarodějky se postupně prohluboval. Potom, když Alek dopil, mrkla na něj, vstala a začala se procházet po místnosti. Za chvíli ji to zřejmě omrzelo, tak si znovu sedla, a když konečně promluvila, její hlas zněl mnohem ostřeji, než předtím.
   „Kdyby tě snad napadlo zradit mě, tak věz, že jsem očarovala víno, které jsi vypil. Struktura toho kouzla je složitá a vysvětlovat ji někomu, kdo nemá potřebné vzdělání je zbytečné. Tobě stačí vědět, že pokud se tvým zaviněním prolije byť jen několik kapek mé krve, tak zemřeš v bolestech, které si neumíš ani představit.“
Zatímco mluvila, vstala a přišla k Alekovi. Odněkud ze záhybů pláště vytasila nůž a vtiskla jej Alekovi do dlaně. Své levé zápěstí přiložila k ostří nože a pravou rukou uchopila Alekovu ruku, ve které držel nůž. Rychle trhla rukou tak, že nůž v Alekově dlani jí do zápěstí nepříliš hluboce řízl. Vzala nůž a schovala jej zpět na jeho místo v plášti. Pak pravou rukou stlačila okraje rány, který se ihned začervenal krví a s chladným úsměvem se podívala na Aleka.
 Když ji Alek neúmyslně pořezal, necítil nic. Sotva však čarodějčina jemná kůže zčervenala, nesnesitelná bolest okamžitě zaplavila celé Alekovo tělo. Bolest polevila, až když si čarodějka ránu zavázala černým pruhem látky. I tak však tato malé demonstrace kouzla na Aleka zapůsobila. Rozhodně nechtěl ochromující bolest pocítit znovu.
   „Myslím, že můžeme přejít k detailům,“ pronesla klidným hlasem čarodějka a postavila se před Aleka. „Jmenuji se Lysanda Molowicková. Mého manžela Ralena Molowicka najdeš každou noc pravděpodobně ve třetím domě na Brackelově ulici směrem od radnice, jak se muchluje se svojí milenkou. Její jméno je Nerila. Co uděláš s ní je mi jedno, ale ten parchant Ralen musí přestat dýchat.“ Přešla ke knihovně, vyndala jednu tlustou knihu vázanou v kůži a zpoza ní vytáhla naditý měšec. Potěžkala ho, a pak jej hodila na stůl. „Tady máš zálohu, je tam asi sto zlatých. Až bude Ralen mrtvý, dostaneš ještě dvakrát tolik. A teď běž!“ ukázala ke dveřím ven.
Alek poslušně přešel ke dveřím, a když je otvíral, Lysanda ho ještě zadržela: „Počkej ještě,“ řekla. „Až mého manžela zabiješ, vezmi mu jeden z jeho amuletů, co nosí na krku. Velký modrý kámen. Nemůžeš si ho splést, uvidíš. Ralenovi na něm velice záleží a neodkládá jej ani v noci. Přines mi ho a já budu vědět, že Ralen je opravdu mrtvý,“ domluvila a otočila se k Alekovi zády.

  Alek konečně otevřel dveře a vyšel do tmy. V duchu přemítal nad právě prožitou příhodu, jež mu po měsíci okrádání opilců konečně přinesla pořádnou práci. Nijak jej nevzrušovalo, že bude muset zabít člověka. Při své závěrečné zkoušce musel zabít v souboji jiného zlodějského studenta a zabíjel i předtím. Spíš se věnoval detailům výzbroje a výstroje, protože díky naditému měšci u pasu se mohl rozloučit s nekvalitními dýkami a noži. Mohl by si koupit i nové šaty a snad i najmout nějaký malý pokoj. Takto zamyšlen došel do svého podkroví, měšec uschoval do jedné z nepočetných skrýší a spokojeně usnul.

   Alek se probudil a zkontroloval, jestli je měšec pořád na svém místě. Byl. Oblékl se, ozbrojil a vyrazil do ulic za nákupy. Po snídani, několika hodinách shánění výbavy, smlouvání a po pozdním, ale vydatném obědě si na měsíc pronajal jeden pokoj v celkem čistém domě poblíž řeky. Z podkroví si do svého nového příbytku odnesl pár věcí a když byl konečně spokojený, vydal se prozkoumat okolí Ralenova domu a jeho možné zabezpečení.
   Rozlehlý dům podobně jako ostatní domy v Brackelově zřejmě kdysi sloužil jako obydlí šlechtice, na pár místech mohl Alek rozeznat stopy jeho zašlé slávy. Masivní dřevěné dveře se starým zámkem bývaly zřejmě přes noc zajištěné zevnitř, takže se musel poohlédnout po jiné cestě. Tři řady úzkých oken také mnoho příležitostí neposkytovaly, proto se, ač nerad, zaměřil na poslední možnost – malé balkóny na obou stranách v nejvyšším patře. Buď bude muset vyšplhat po laně přímo na balkón nebo seskočit ze střechy a doufat, že v jednom z pokojů s balkóny nebude zrovna nikdo vzhůru.
   „Pochybný plán je lepší než žádný, zamumlal si potichu oblíbená slova někdejšího spolužáka a vyrazil ke svému novému domovu. Po cestě se ještě zastavil u jednoho nevýznamného čaroděje, který si nechal platit za menší magické výpomoci. Vyměnil tam několik zlaťáků za informaci, že magický efekt vína zmizí po několika dnech, maximálně do týdne. Pak už šel rovnou domů.
 V pokoji se ještě polaskal se svým novým krátkým mečem z Larejské oceli, kvalitními noži, dýkami, zbrusu novým paklíčem a několika dalšími zlodějskými udělátky a šel spát. Několik hodin spánku před noční výpravou nemohlo být na škodu.

  Uprostřed noci otevřel oči, přesně jak si předsevzal. Ujištěn o tom, že mu nic nechybí, vyrazil směrem k radnici. Noc byla tichá a klidná, jen v okolí hospod a hostinců ustoupilo ticho hluku zábavy v plném proudu. Než přišel k Brackelově ulici, musel se několikrát vyhnout strážím, které bývají v noci roztržité a kolikrát dřív střílí, než myslí. A přesnost jejich kuší je pověstná. Alek dával před kuší přednost spíše luku, ale když nebylo zbytí, střílel z ní uspokojivě. Přesto se s městskými strážemi nemohl měřit. Jednou to zkusil a stále ještě litoval sedmi zlatých, co tehdy zaplatil felčarovi. Ne, dnes se nemohl zdržovat.
   Brackelova ulice byla prázdná, bez hlídek. Světlo probleskovalo jen z několika pokojů v pár domech. Dům Ralena Molowicka byl temný, což ale neznamenalo, že je prázdný. Lidé mohli být klidně v pokojích obrácených do vnitřní zahrady, které nemají okna do ulice. Alek se rozhodl pro dům na kraji ulice a doufal že dobře. Z boku mohl zahlédnout, že v pokojích do zahrady žádné světlo nesvítí, proto rychle přelezl zeď a paklíčem odemkl dveře od zahrady. Prošel domem až do podkroví a odtud vylezl na střechu. Po střeše se pohyboval rychle a lehce s jistotou nabytou díky několikaletému výcviku. Hravě překonal střechu sousedního domu a konečně se ocitl nad balkónkem. Seskočil na něj, z úchytu na předloktí vytáhl paklíč a chvíli si hrál se zámkem od dveří na balkón. Když zámek konečně povolil, otevřel zloděj trochu dveře a vtáhl se dovnitř. Sáhl do jednoho z váčků u pasu a vyndal malý černý kámen na kožené šňůrce.
   Kámen, jemuž se mezi zloději říkalo D’ras pocházel ze slavného Teremu, města u západního pobřeží Velkého oceánu. Mezi zloději byl oblíbeným nástrojem, protože nějakou magií ze sebe v noci dokázal vydat světlo, které přes den pohltil. Byl také mnohem pohodlnější než pochodeň, protože mohl být zavěšen na krku a nezaměstnával tak ruku. Když bylo naleziště D’rasu objeveno, Terem toho okamžitě využil a příjmy do městské pokladnice se tak zmnohonásobily. To bylo všechno co o kamenech D’ras věděl, kromě samotného způsobu použití.
   Alek si pověsil kámen na krk a intenzivně myslel na to, aby se kámen rozsvítil. Stalo se a tma pokoje ustoupila měkkému světlo linoucímu se z kamene. V pokoj byl prázdný a nebylo v něm nic zajímavého, šel tedy dál. Z pokoje vstoupil na chodbu, která byla ověšena obrazy na dřevěném obkladu. Široké schodiště vedoucí dolů bylo naštěstí kamenné, proto se nemusel obávat vrzání starého dřeva. Sestoupil do druhého patra, které bylo o poznaní bohatší a také více užívané. Domyslel si, že horní pokoje slouží nejspíš pro hosty, zatímco ve druhém patře bydlí samotní vlastníci domu. První pak bylo asi pro služebnictvo. Nevěděl, jestli má Ralen nějaké sluhy, ale raděj zachoval opatrnost, protože neposední sluhové se mohou v noci bezcílně potulovat po domě, což by mu rozhodně neprospělo.
   Dveře lemovaly obě strany chodby a Alek netušil, kde by měl hledat svoji oběť. Otevírat každé se mu rozhodně nechtělo. Kámen D’ras strčil za košili, čímž ztlumil vydávané světlo a vydal se doprava podél řady dveří. Ke každým přiložil ucho a poslouchal. Vyzkoušel čtvery a nic, teprve na konci chodby za pátými dveřmi uslyšel nepříliš hlasité chrápání. Vytasil jednu z dýk s černou čepelí a pomalu otevřel dveře. Spáč se nevzbudil a tak opatrně vešel dovnitř, dýku připravenou k okamžitému použití. Neodvažoval se vytáhnout D’ras zpod černé košile, aby slabé světlo neprobudilo spáče, ale na druhou stranu takto skoro nic neviděl. Proto tichým krokem přišel až k posteli, kde poznal svůj omyl. Spáčem totiž nebyl Ralen Molowick, jak předpokládal, nýbrž nějaká žena. Poměrně krásná žena, ze které byl ovšem cítit alkohol. V tom okamžiku si vzpomněl na to, co říkala Lysanda o Ralenově milence. Takže tahle žena asi bude Nerila, pomyslel si. Přemýšlel jestli ji má taky zabít, byť o ní Lysanda nic neříkala. Nepotřeboval, aby ho v nevhodnou dobu vyrušila a celý plán by tak mohl přijít vniveč. Nakonec se rozhodl že ji jen sváže. Z blízkého závěsu odřízl kus provazu a kousek látky. Pak rychle přišel ke spící ženě a jakž tak ji přivázal k posteli. Nevzbudila se, což mu práci dost usnadnilo, doufal, že se nevzbudí ani teď. Jednou rukou ji otevřel pusu a druhou rukou jí do ní okamžitě vstrčil roubík z látky. Nic, ani se nepohnula. Spokojen se svou prací se naposledy pokochal pohledem na krásu spoutané ženy a odešel dál za svými povinnostmi.
Protější strana chodby byla úplně potichu, proto mu nezbylo, než se vydat do patra prvního. To bylo osvětleno svícny a on mohl zhasnout D’ras. Z pokoje za schody se ozýval hovor, slova ale nerozeznal, dokud nedošel až ke dveřím.
   Ostře znějící hlas zrovna pronášel:„…proto ti znovu říkám, že pokud pomůžeš Měsíčním čepelím, nedoufej v naši shovívavost. Naše poslední nabídka je deset tisíc zlatých. Jak se rozhodneš?“
   Hluboký hlas v zápětí odpověděl: „Váš pán je velice laskavý, když mi nejdřív učinil nabídku, místo aby mne rovnou zabil a Froght si vzal, přesto musím prozatím odmítnout, než se vyřeší jedna moje záležitost. Pokud se rozhodnu vaši nabídku přijmout, dám vám vědět. A teď, pokud dovolíte, chtěl bych se trochu prospat.“
   „Ale jistě, stejně jsem se tu zdržel déle než jsem měl. Na shledanou tedy,“ popřál druhý hlas.
 Ozvaly se dvoje kroky a Alek se urychleně ukryl ve stínu na druhém konci chodby, odkud mohl vidět dva muže, kteří z pokoje vyšli. Jeden byl podle oblečení zloděj z cechu, druhý v drahých šatech byl bez pochyby Ralen Molowick. Oba muži sestoupili po schodech dolů a Alek slyšel odemykání několika zámků a odsunování závor na hlavních dveřích. Zaslechl tlumený zvuk. To asi spadla Nerila z postele, pomyslel si . Nevšiml si stínu, který kolem něj tiše prošel a měl to štěstí, že stín si nevšiml jeho.
 Ralen dole zamykal dveře a chvíli se vydal po chodech nahoru. Alek se připravil, chtěl Ralena překvapit. Ztuhl ale, když kousek od něj zašustila látka. Ode zdi se odlepila postava a namířila si to k přicházejícímu Ralenovi. V světle několika svíček si ji nemohl dobře prohlédnout a stejně viděl jen záda, na kterých se občas zableskla přezka koženého brnění.
 Konečně Ralen vyšel po schodech a když se otočil ke dveřím, ze kterých původně vyšel, všiml si neznámého příchozího také. Ten neváhal a rychlým krokem přišel až k Ralenovi.
   „Můj pán Ti posílá své pozdravy,“ řekl neznámý.
  Ralen se vědoucně usmál a pokynul k otevřeným dveřím, Oba vešli ale dveře nezavřeli. Alek se připlížil ke dveřím a nastražil uši.
   „Co ode mne tvůj pán potřebuje?“ ptal se Ralen.
   „Nedělej že nevíš, čaroději,“ opáčil návštěvník, „ před chvílí jsem odsud viděl odcházet jednoho ze Starého cechu. Co asi mohl chtít on? Mast na potenci koupí od kdejaké báby na tržišti třikrát levněji a účinek bude stejný.“
 Když se Alek dozvěděl, že Ralen není jen nějaký obyčejný měšťan, ale zjevně patří ke stejné profesi jako jeho žena – Alekova zaměstnavatelkyně, zalitoval, že práci vzal. Kdyby tehdy na nic nečekal a utekl okamžitě, když byl vyrušen při krádeži, nebyl by dnes v této pozici. Bude si muset dát víc záležet, protože zabít čaroděje nebývá většinou snadné.
 Rozhovor ve vedlejším pokoji mezitím pokračoval.
   „Zajímavé, že jak Starý cech, tak Měsíční čepele mají zájem o můj Froght,“ nadhodil Ralen.
   „Rád ti to vysvětlím,“ řekl návštěvník. „Asi před rokem jsme v katakombách, které se táhnou pod celým městem, narazili na zapečetěnou kryptu. Někteří tvrdí, že by tam mohl být pohřben jeden z dávných proroků, někteří že mocný kouzelník a objevují se i názory, že je to hrobka zakladatele města. Tak či tak, dovnitř se dosud nikdo nedostal. Na jejich kamenných dveřích je ale vyobrazen kámen, který vypadá přesně jako tvůj Froght, proto jsme se dovtípili, že on bude jakýmsi klíčem k pokladům, které jsou pravděpodobně uvnitř.
   „Jaké poklady myslíš?“ zeptal se Ralen.
   „Peníze, kouzelné artefakty, proroctví, cokoliv. Jedno je jisté. Kdybychom my získali obsah krypty, mohli bychom ukončit válku cechů, o které ses jistě již doslechl. Proto ti můj pán Joneleth de Rille nabízí pět tisíc zlatých, když nám pomůžeš otevřít kryptu. Bohužel ale nemáme času nazbyt, proto se rozhodni teď.“
   „Starý cech mi nábidl dvojnásobek,“ řekl jen tak mimochodem Ralen.
   „Hmm, to je mrzuté,“odvětil návštěvník, „ ale my nabízíme přeci jen víc – váš život, načež provokativně pomalu vytáhl od pasu dlouhý bodák.“
 Alek se dostal až ke dveřím a nakoukl dovnitř, aby mohl vidět co se děje.
Ralen na nic nečekal, uskočil dozadu a začal pronášet slova zaklínání. Vrahovi z Měsíčních čepelí ztuhl úsměv na tváři, když viděl světlo kolem Ralenových rukou a tak neváhal a zaútočil. Oproti světlu, které vytrysklo z Ralenových rukou byly plameny svíček jako kapka proti moři. Světlo narazilo na zloděje a ten se zapotácel. Ihned však získal ztracenou rovnováhu a vrhl se po Ralenovi. Ten s údivem hleděl, jak jedno z jeho nejmocnějších kouzel vrahovi skoro vůbec neublížilo a tak se skoro nebránil. Jedním skokem byl vrah u Ralena a svým bodákem ho bodnul do břicha. Tentokrát to byl Ralen, kdo ztratil rovnováhu. Rukama si sevřel krvácející břicho a spadl na zem. Vrah poklekl k němu a několika dalšími bodnutími dokončil, co začal. Pak Ralenovi roztrhl šaty a ve světle svíček se zaleskl velký modrý kámen, který měla mrtvola na krku. Vrah Ralenovi opatrně přetáhl šňůrku přes hlavu a sám si dal modrý kámen kolem krku.
  Alek nebyl nijak zaskočen, když viděl vraždu a v podstatě mu to neznámá osoba dost ulehčila.Viděl jich už dost, starosti mu v té chvíli dělal akorát modrý kámen, který si spojil se jménem Froght. Jak měl přinést kámen Lysandě, když ho měl Ralenův vrah. Rozhodl se okamžitě, potichu vytáhl jednu z vrhacích dýk z řemení a hodil. Dýka projela vrahovi ze zadu hrdlem a ten jen tiše zachroptěl. Alek se ujistil že kolem nikdo není a šel si pro svou dýku a Froght. Vytrhl dýku z vrahova krku, otřel ji o jeho šaty a vrátil ji na své místo mezi ostatní. Když sundával vrahovi z krku kámen, vyrušily ho tiché zvuky kroků. Ohledl se a viděl, jak šedá kočka seskočila z okenního parapetu a šla se podívat na kaluž krve, která se šířila po dřevěné podlaze. Krátce na Aleka pohlédla svýma zlatýma očima a přestala si ho všímat. Alek mezitím stáhl kámen z vrahova krku, omotal kolem něj koženou šňůrku a vložil je do prázdného měšce u pasu. Napadlo ho, že by se mohl ještě zdržet a užít si s opilou Nerilou, která byla ještě pořád svázaná s roubíkem na protější straně chodby, ale nakonec se rozhodl neriskovat. Vrátil se stejnou cestou jako přišel a když opouštěl Brackelovu ulici, dovolil si mírný úsměv.

   Když se další den doma Alek probudil do prosluněného rána, začal přemýšlet co by měl vlastně dělat. Na jedné straně tady byla jistota dvou stovek třpytivých zlaťáků, na straně druhé nejistá výprava do podzemní kobky, která bude jistě plná pastí a kdoví čeho ještě, ale na druhou stranu taky nesmírně drahých a možná i kouzelných věcí. Několikrát slyšel zkazky o lidech, kteří na půdě našli vzácný předmět či magickou hůlku a po jejím prodeji se nemuseli o své finance pěkně dlouho starat. Byl na pochybách. Nakonec se rozhodl, schoval Froght pod uvolněným prknem v podlaze a vyrazil za Lysandou. Po cestě se ale pro jistotu stavil v čarodějové krámku, kde zaplatil hříšnou sumu za talisman proti uhranutí.
  Sotva zabouchal na dveře Lysandina domu, otevřel mu muž,, kterého chtěl předminulou noc okrást. Ten ho uvedl dovnitř, nabídl mu židli a odešel ke dveřím naproti. Lysanda přišla za chvíli , tentokrát bez kápě a pláště, v temně červených šatech se zlatým lemováním, které těsně obepínaly její štíhlé tělo. Rozpuštěné černé vlasy ohraničovaly pohledný obličej a zdůrazňovaly hloubku uhrančivých očí. Alek věděl, že je čarodějka, přesto ho její krása překvapila. Nesměl však zapomenout proč je tady, proto potlačil hříšné myšlenky a snažil se myslet na něco neutrálního. Lysanda se bez úsměvu posadila naproti Alekovi, stejně jako seděla před dnem a půl.
   „Zabil jsi Ralena?“zeptala se.
   „Ralen je mrtvý,“ odpověděl Alek.
   „Něco jsi mi měl přinést, ne?“ řekla a natáhla ruku, v očích se jí chamtivě zablesklo.
   „Objevily se jisté okolnosti…“ snažil se vysvětlit Alek.
   „Jaké okolnosti sakra? Dej sem ten kámen!“ vyštěkla na něj Lysanda.
   „Ano, o těchto okolnostech mluvím. Froght má pro mne mnohem větší cenu než dvě stovky zlatých. Chápeš? Nejdřív ale ze mne sejmi to kouzlo, které bylo v očarovaném víně, pak si promluvíme,“ řekl jí na to klidným hlasem Alek.
  Lysanda se ještě chvíli vztekala, ale když jí Alek neodpovídal, tak se zas brzy uklidnila. Potom pronesla jakési dvě slova v jazyce čarodějů a Alek cítil, jak mu její kouzlo vystupuje póry z těla a rozplývá se ve vzduchu. Musel se spolehnout, že to nebyla žádná iluze a že Lysanda kouzlo opravdu zrušila.
   „Hned se cítím líp,“ řekl Alek, “takže bych ti rád přednesl svoji nabídku.“ Když Lysanda nehnula ani brvou, pokračoval. „Zaslechl jsem, že v katakombách pod městem je jedna zapečetěná hrobka. Na dveřích do ní je prý namalovanej Froght, shodou okolností má stejnou barvu jako ten Ralenův. Někteří se teda domnívají, že kdyby měli u sebe tenhleten Froght, tak by jim mohla ona hrobka vydat svá tajemství.“
   „A co teda od mne chceš?“ zeptala se Lysanda.
   „No, jak jsem říkal, že někteří se domnívají, tak ti někteří jsou Starý cech a Měsíční čepele. Kdybych přišel za kýmkoliv od nich, tak by toho na mě moc nezbylo. Prostě se mi nějak nelíbí zbytečný dělení kořisti. Tak jsem o tom přemýšlel a najednou mě napadlo, proč jsi vlastně chtěla ten Froght, dyť jsem ti klíďánko moh přinýst jeho ucho, nebo cokoliv jinýho., co bys bezpečně poznala. A tak sem si domyslel, že asi o tý hrobce něco víš…“odmlčel se.
   „A co když vím?“ navázala Lysanda.
   „….no a když víš, tak mě napadlo, že bys možná potřebovala schopnýho společníka,“ dokončil Alek.
   „Jednoho už mám,“ řekla Lysanda a kývla ke dveřím za sebou, kde doposud postával muž, co Alekovi otevřel.
   „Mě spíš připadá jako sluha než společník.“
   „Máš pravdu, ten hlupák je pod vlivem mé moci, ale je silný a jak jistě víš, svaly jsou někdy víc než nejostřejší mysl,“ odpověděla čarodějka. „Zato ty nevypadáš jako legendární silák a přítomnost Moci v tobě nepociťuji, tak co mi můžeš nabídnout?“
   Alek se pousmál: „ Nabízím ti Ralenův modrý Froght, který tě spolu s mými službami vyjde přesně na poloviční podíl věcí z krypty. Rozvažuj dobře, protože jinak mi nic nebrání prodat Froght některému z cechů, což by se ti jistě nelíbilo.“
   Na Lysandě tváři se objevil také úsměv, ale veselý rozhodně nebyl, Alek mimovolně pohladil dýku u opasku.
   „Vskutku? A jak mi zabráníš očarovat tě a pak ti prostě přikázat abys mi Froght přinesl?
   Alek pravou rukou vytasil dlouhou úzkou dýku, položil ji na stůl před sebe a druhou rukou se poplácal po kapse, ve které měl talisman z čarodějova krámku: „Pokud budeš dost rychlá a kouzlo se ti podaří, dobře, ale být tebou, neriskoval bych.“
   Lysandě došlo, že pokud zabil Ralena a na těle neměl ani škrábanec, těžko by svedla něco ona, zlý úsměv na její tváři byl nahrazen přátelským a viditelně se uvolnila. „ Dobrá souhlasím, rozdělíme se rovným dílem, ale mám několik problémů, které nesnesou odklad, pomůžeš mi?“ Alek neochotně přikývl a tak pokrčovala: „O ten hlavní se postarám sama, vlastně už na něm nějakou dobu pracuji. Protože nejsem ani z jednoho cechu, musím zjistit, kde hrobka přesně leží, protože katakomby jsou dlouhé a některé chodby mají desítky kilometrů. Nikdo je nezná všechny. Jsem skoro u konce. Problém druhý nechám na tobě, tady máš sto padesát zlatých a nakup cokoliv, co si myslíš, že bychom mohli potřebovat. Cokoliv, jen žádné další společníky, rozumíš?“ Alek opět přikývl. „ Poslední problém je opět tvůj. Někdo mě sleduje a to mě ruší od práce, protože musím provádět ochranná kouzla a další věci, které ti nemíním vysvětlovat. Zjisti kdo to je, kdo ho poslal, a pak se ho zbav. Je ti to jasné?“
  Alek si pomyslel, že ho ani nemusela uhranout a stejně mu poroučí, rychle ale začal myslet na něco jiného, protože si vzpomněl, že čarodějka dokáže číst myšlenky.
  Ta se jen usmála a znovu se zeptala, jestli všemu rozuměl.
   „Jasně že rozuměl, sakra, si myslíš že mám půlku mozku nebo co?
   „Dobře,jakmile zjistím, kde hrobka leží dám ti vědět. A teď běž!“ ukončila Lysanda rozhovor.
  Alek vstal, sebral ze stolu váček s penězi a s vidinou pokladů v hrobce se vydal plnit další úkoly.
  

z5