Psaní v truhle

   Pořád se nemohl zbavit dojmu, že v domě není sám. Na krku cítil zvědavé pohledy, ale pokaždé, když se otočil, za ním nikdo nebyl. "Zde snad mají stěny nejen uši," zamumlal a spěchal dál nahoru po schodech. Na jejich konci už mohl rozeznat temný obdélník dveří. Za chvíli byl u nich a tam se zastavil. Jaká asi nebezpečí se můžou skrývat v pokoji věže? Otřásl se, udělal rukou ochranné znamení a vzal za kliku.
    Poházené papíry, neustlaná postel a převrhlá židle neodpovídaly všeobecně známé pořádku-milovnosti obyvatele. Nejvíc ho ale vyvedly z míry knihy, které byly vyházené z knihovny. Takhle se ke knihám nechoval žádný člověk. V této době byla kniha kolikrát nejcennějším majetkem rodiny. Zavřel za sebou dveře a z náhlého popudu naskládal knihy zpátky do knihovny. Ani mu nepřipadlo divné, že nemohl přečíst název žádné z nich. Spokojen se svým dílem, začal zkoumat zbytek pokoje. Na stole pod oknem byla menší hromádka papíru, na kterou se převrhl kalamář. Další papíry byly rozházeny po místnosti. Postel a ostatní kusy nábytku byly naprosto obyčejné. Snad jen vysoké zrcadlo se odlišovalo svým černým rámem bez jediné ozdoby. Nevěděl, proč má ze zrcadla špatný pocit, ale svým pocitům věřil často mnohem víc než rozumu. Proto ho blíže nezkoumal a raděj obrátil svoji pozornost na truhlu naproti zrcadlu, a to i přesto že tak se k zrcadlu otočil zády a nechráněný. Truhla u zdi byla z černozeleného kovu a v metrovém půlkruhu kolem ní nebyl ani jeden papír. No co, v tomto domě ho již nic nepřekvapí. Hbitě vytáhl paklíč ze skryté kapsy a po několika minutách zámek povolil. Na dně truhly bylo popsaných papírů a váček. Sebral obojí, sedl si na postel a začal číst. A venku se pomalu stmívalo…

Caer Mornia, 3.sei 'n Gardum    

      Drahý příteli

Jak jistě víš, několik posledních let jsem se stranil společnosti a Kruhu jsem se od předminulého slunovratu rovněž neúčastnil. To proto, že jsem již nemohl důvěřovat nikomu z rady. Pevně věřím, že na Tebe se dosud mohu plně spolehnout. Už když jsem Tě poprvé uviděl, věděl jsem, že nejsi jako oni.

Ve svých výzkumech jsem se dostal dál, než by se kdokoliv z rady odvážil jen pomyslet a kdyby to věděli, zajisté by mě zastavili. Vím, že ses chvíli zabýval tímto problémem, než Tě uchvátilo umění iluze. Myslím, že bych se již mohl dostat skrz. Tady je úplný popis celého rituálu…

(Následovalo několik stránek hustě popsaných podivnými symboly. Někde se ze spletence znaků vynořovaly náčrtky různých ornamentů, jinde by se snad dal rozpoznat vzorec. Když se však pokoušel cokoliv přečíst, slova se kroutila před očima a vzájemně se ještě více proplétala. Viděl, že tohle je nad jeho schopnosti.)

Co uděláš s tímto návodem, nechám již plně na Tobě. Cítím ale povinnost Tě varovat, aby ses nepouštěl do jeho uskutečnění. Myslím, že bys trpěl mnohem víc než já, protože teď už budou připraveni.

Již mnoho vody proteklo od té doby, co jsme spolu s ostatními putovali po stezce a znovu objevovali dávno ztracená tajemství a artefakty moci. Již tehdy jsem přemýšlel o tom, jak projít do jiných sfér. Ne další světy, ale sféry bohů. Jak skončit věčné putování po stezce. A čím blíž jsem byl konečnému řešení, tím jsem postupoval pomaleji, jako by mne někdo brzdil. Snad kvůli tomu byly všechny ty noční můry, kterých mě nedokázal zbavit ani Jervan. Když jsem konečně dospěl k řešení, začal jsem pracovat na rituálu. Tato část si vyžádala několik století lží, strachu a probdělých nocí. Teď, když je rituál celý, mám pocit, že by to všechno šlo udělat mnohem jednodušeji.

Kvůli rituálu jsem si také sehnal Zrcadlo z Deriel. Ukázalo se, že všechno, co se o tomto kusu skla píše, je pravda. Je branou. Obousměrnou. Když stíny poprvé přišly, postavil jsem se jim sám. Prospal jsem pak dva měsíce. Od té doby si v domě udržuji hlídače. Celý hrad se hemží mými služebníky, kteří nedovolí Stínům mne znovu rušit. Ale to bylo málo. Pokaždé si nějak našly cestu a útoky na mě a mou práci neustávaly. S každým dalším kouzlem jsem byl starší, s každým dalším kouzlem jsem byl mocnější. A s každým dalším útokem jsem se víc bál. Zdálo se jako by poslouchali mé myšlenky. Pokaždé, když jsem přemýšlel o tom, jak projít, tak přicházeli oni. Když jsem pracoval celou noc, tak se i celou noc bojovalo. Kolikrát jsem strávil celý den přivoláváním dalších služebníků. U Averdaana jsem si dokonce objednal golema, abych neztrácel čas tvořením armády.

Rituál je připraven. S sebou si beru jen pár nejcennějších věcí, které jsem získal na svých cestách a svoji Knihu. Zbytek nechávám všem, kteří budou mít odvahu vstoupit do mého hradu. Pokud se kouzlo povede, nebudu tyto věci více potřebovat a pokud se nepovede, tak také ne. Poslední týden jsem převážně prospal a opakoval si některé věci, které jsem zapomněl. Myslím, že budu potřebovat každičké své kouzlo. Když se tak dívám zpátky, je až neuvěřitelné, kam sem se kvůli svému šílenství dostal. Žil jsem takřka bez přátel a mezi lidmi jsem nebyl zrovna oblíbený. Občas sem se docela bavil při poslouchání řečí, které o mě kolují. V mém životě byly chvíle, kdy jsem páchal zlo a i chvíle, kdy jsem činil dobro. Viděl a tvořil jsem věci, jaké oči smrtelníků nespatřily, andělskou krásu vedle pekelné zkaženosti. Nelituji však ničeho. Ani bolesti, kterou jsem si způsobil každičkou myšlenkou na dnešní večer. Ani všech těch, kteří museli pro dnešní večer zemřít.

Zajímavý případ toho, co všechno dokáže člověk snést. Kolik bolesti a odříkání jen kvůli čemu? Moci?

Snad už bych ti chtěl jen říci, abys nikdy nejednal ukvapeně, tak jako jsem jednal já, protože s mocí, která je nám dána, přichází také velká zodpovědnost. Sbohem příteli.

Maedhlyn     


P.S.: Pozdravuj ode mne Trissu, škoda, že mne nikdy nepřišla navštívit, jak slíbila.



Dočetl a chvíli se ještě prohrabával papíry, jestli nenajde něco víc. Neúspěšně. Vrhl se k truhle a zoufale se snažil najít nějaké druhé dno. Žádné tam nebylo. Pak si vzpomněl na váček, který předtím bezmyšlenkovitě dal do kapsy. Vytáhl jej a chvíli váhal, zda jej má otevřít. Potom ale černá šňůrka povolila a jemu do dlaně sklouzl krvavě červený kámen. Když se na něj pořádně díval, zjistil že na kameni jsou vyryta slova. Dalo to chvíli je přečíst:

Toto je pro tebe, můj dlouhověký příteli, zajisté jsi nezapomněl na můj malý dluh. Snad bude tento kámen pro tebe dostatečnou náhradou.

Usmál se a podržel kámen proti světlu. Byl nádherný. Stál tam a díval se přes kámen na zapadající slunce. Pokoj se světlem barvil do krvava. Tohle je mnohem lepší než původně slíbená odměna a byl rád, že celou tu dobu vytrval. Pomalu se otočil a schovával kámen do váčku. už může jít klidně domů. Ta jeho část, která byla v neustále pohotovosti najednou vykřikla. Koutkem Oka zachytil pohyb a taktak uhnul. Čemu? Kolem něj nikdo nebyl. Snad jen… Povrch zrcadla ze vlnil čím dál víc, jak další a další stíny procházely do místnosti přilákány září krvavého kamene. Tasil svoji stříbrnou šavli a vyčkával. Zdálo se, že se stíny zastavily. Třeba ho nakonec nechají odejít.

Nenechaly…

z5