Mobil aneb cesta tam (s) a zase zpátky (bez)

Epické putování rovnou za nosem

Internet, informační médium moderní doby jistě všichni znáte. Obecně známé jsou i chaty, na kterých lidé kecají do ztracena. Na chatu je život jako všude jinde. Lidé se poznávají, rodí se přátelství a lásky, občas i nenávisti atd.

A teď již ke konkrétní situaci: Na chatu jsem strávil nějaký ten den a zachtělo se mi některé skvělé lidi spatřit na vlastní oči.Slovo dalo slovo a dohodli jsem se, že se sejdeme. Místo srazu: Praha. Jak všichni víme z hodin zeměpisu, od Hodonína je Praha vzdálena asi 300km. Můj oblíbený způsob cestování, pěší chůzi, jsem proto mohl vyloučit. Po delším váhání jsem zvolil autobus (nějak totiž nezvládám orientaci na vlakových nádražích a přestupy). Nákup místenky jsem odložil na nejposlednější možný termín, bylo by mi totiž líto peněz, kdybych na poslední den onemocněl (tato možnost měla slušnou pravděpodobnost z důvodu dvou ze tří členů rodiny upoutaných na lůžko).

Den S-1: Profesoři to konečně vzdali a pustili nás směrem domů a k víkendu. Odcházím na autobusové nádraží a po cestě neustále kontroluji, zda mám peněženku. Po delším vyjednávání mi paní za sklem se záhadným úsměvemÔ místenku podala.S pocitem dobré koupě jsem nádraží opustil a odjel domů. Odpoledne jsem zasvětil přípravě. Prvotním úkolem byl nákup jídla. Zhostil jsem se jej s vervou mi vlastní. Večer nastal takřka okamžitě a já se raději přesně domluvil, kde a kdy mě mají mí internetoví přátelé vyzvednout. Potom rychle na kutě, abych ráno nezapsal.

Den S: 4:45 ráno - Neúprosný budík si zřejmě vzal za cíl vzbudit mě. Vzdávám předem prohraný boj a vstávám. Z pečlivě večer naházené hromady pomalu vytahuji kusy oblečení a s nemalým úsilím se oblékám. Nezapomenu nacpat jídlo do batohu a sebrat ze stolu pár nezbytností a po poslední promluvě do duše od mého starostlivého rodiče vyrážím do temné noci. Vlastně temného rána. Po nekonečných minutách trapného postávání na zastávce přijíždí autobus a já se ocitám v objetí nepohodlné sedačky. Další 3 nebo možná 4 hodiny jsem vychutnával nepohodlí plnými doušky. Střídavě jsem usínal a probouzel se až konečně po jednom z probuzení jsem shledal, že jsem v Praze. Řidič se s námi nadšeně rozloučil a já zůstal stát sám na Florenci. Do popředí se drala otázka "kam teď?". Chápu se mobilu a instruuji vyzvedávače , že již trpělivě čekám na Florenci. Za chvíli vidím, jak se ke mně blíží 3 (slovy tři) příšeráci. Po bouřlivém přivítání začínáme přemýšlet, co budeme do večera dělat. Nakonec vyhrál můj návrh chodit ve stahujících se kruzích kolem náměstí Jiřího z Poděbrad -místa srazu. Navštívili jsme jednu pražskou pamětihodnost, jednu pražskou hospodu a v tomto čase jsem také přišel o to nejcennější-o mobil. Má nálada okamžikem ztráty poněkud poklesla, ale nakonec jsem se díky vstřícné pomoci přátel opět smál.

Po několika hodinách vyplněných jízdami metrem, chůzí a blbými vtípky na adresu mou a mého mobilu jsme se konečně dostali na místo srazu. Další a další příšeráci se postupně scházeli až nás byla pěkná kopa. Přesunuli jsme se do hospůdky "Nad Viktorkou", kde jsme měli rezervovanou místnost. Tam se akce rozjela naplno. Zábava tekla proudem a pivo nezůstávalo pozadu. Všichni jsem se navzájem představili a prostě čas nám nádherně ubíhal. V nejlepším se ale má přestat a tak se příšerák, u něž jsem měl být přes noc ubytován rozhodl, že je čas jít o dům (hospodu) dál. Po kratší, ale zábavné cestě metrem jsme se dostali do rockové hospůdky "Hells Bells". Tam jsem se rozhodli chvíli pobýt a tam jsem konečně spatřil SLONY. Je pravda, že jsem již cosi cítil v kostech, má objednávka se tedy omezila jen na nealko. Šťastné rozhodnutí. Ale abych pokročil, řeknu vám ještě, že se zde vystříbřilo to, že u onoho kamaráda nebudu spát pouze já a jedna příšeračka, ale bude nás dvakrát víc. Celkově nás tedy i s oním kamarádem půjde 5. Nálada byla skvělá (i když jsem si ještě občas vzpomenul na můj nechtěný příspěvek pro pražskou rumunskou menšinu), ale sobota se již skoro stávala nedělí, proto jsme vstali jako jeden muž (sýkorka a slůvko jako jedna žena) a vydali se na dlouhou pouť večerní Prahou k noclehárně. Posledním metrem jsem přijeli na poloprázdné nástupiště, kam za okamžik dorazil autobus.Pražská integrovaná doprava je vskutku zvláštní věc a většinou vás doveze skoro tam, kam máte namířeno. Nám se to povedlo. Vysedli jsem těsně u našeho cíle - jistého neupřesněného bytu, kde jsme měli nocovat.

Den S+1: Garten, ten hodný příšerák, který byl ochotný bez vlastního prospěchu poskytnout nám střechu nad hlavou a koberec pod zády, nás ale jen tak spát nepustil. Na dobrou noc nám ještě slíbil předvést fireshow (zajímavé triky s hořícími flowersticky nebo tyčí). Vyšli jsme tedy k hradbě z keřů s několika pomůckami a skleničkou petroleje. Po krátké rozcvičce show začala a navzdory tomu, že Gart několikrát málem zapálil sídliště, se celá obešla bez vážnějších následků.A dokonce se mi moc líbila. Někteří z nás usnuli za přesunu k bytu, ale já vydržel. Sice jsem neuspěl v boji o křeslo a tak jsem musel spát na zemi jako ostatní, ale spalo se mi dobře. Ráno, ráno raníčko a mě bylo tak trošku špatně. Marně jsem doufal, že je to jen kocovina. Alespoň jsem se snažil nakazit ostatní. Čas mého odjezdu se přiblížil, proto jsme se sborově vydali na cestu k Florenci. V duchu jsem se loučil s metrem, které mne hluboce zaujalo. U Florence jsem se rozloučil s ostatními a divně pokroucený na autobusové sedačce (která byla cokoliv, je ne tvarovaná pro lidské rozměry) jsem opustil naše hlavní město.


Na závěr bych chtěl poděkovat svému manželce Gartenovi , Slůvku.do.ticha, See-korce,Mortovi a ostatním, že se o mě tak hezky starali a doufám, že budou rádi, až přijedu zase :o)

z5